the world needs all of his flowers
16.09.21
Tohle je Necenzurovaný veřejný deník. S tím, jak je literárně nedostatečný, stylisticky nedostatečný a myšlenkově se opakující.
Zajímalo by mě, co by se dělo, kdyby deník toho, co se odehrává v mém životě, byl venku a někdo ho četl v přímém přenosu. Mělo by to nějaký zpětný dopad na mě? Na moje okolí? Napsal mi by mi na to někdo komentář? Byl by to pokus o dialog, který by za jiných okolností nemohl proběhnout? Mělo by to hodnotu, která stojí za to žít? Mám na to odvahu? Zajímalo by to někoho? Zajímalo by to někoho, kdo mě nemá rád - jakože někoho, koho to nezajímá jen proto, že mě má rád? Přemýšlí takhle ostatní lidi? :) Dokázala bych dál zůstat otevřená a necenzurovaná, pokud bych věděla, že to někdo bude číst? Šlo by mi o opravdovost, která může jít do světa. O snahu spojit se s ostatními pomocí toho, že dám ven to, co mám vevnitř, že obrátím svoji duši naruby, aby ostatní mohli sát to, co jsem vyzvrátila (byla bych ochotná tenhle obrat opravdu někde nechat?) Dokázala bych být tak upřímná, abych nechala všechno tak, jak to je, s možností, že si to přečtou blízcí, rodina, lidi, se kterými sdílím spíš míň? A co je opravdu mou motivací - pokud je to jen ego se svým chtěním “mějte mě rádi takovou, jaká jsem”, tak to pro mě neprojde sítem něčeho s přidanou hodnotou. Jde mi také o spojení s ostatními, na hlubší úrovni, o zachycení a sdílení toho, jak jsme si podobní, jak jsme obyčejní, jak jsme lidští. Pokud by tohle bylo mou motivací, mělo by to smysl, stálo by to za to. Jednalo by se o experiment s dobrou motivací, a proto by stálo za to ho podniknout, i s tím, že to nebude dokonalé, že se to může měnit. Že i když se o to budu snažit, nikdy mi nepůjde být stoprocentně upřímná a necenzurovat se. Svoje slepé skvrny mám (ač si myslím, že ne:). Očekávám reakci lidí? Nebo jsem spokojená s tímhle vypuštěním do světa. Má to být veřejná autoterapie? Nebo pokus o hlubší dialog s lidmi, se kterými se nemůžu jinak spojit, pomocí prostředku, který je pro mě tak vlastní - pomocí rychlého zaznamenání myšlenek a pocitů na papír. A současně vypuštění do éteru, který mi slibuje endorfiny ze vzrušení. Jsem ochotná vyjít ze své komfortní zóny života, kdy řeším jen děti a domácnost, a na který si stěžuju dnem i nocí, ale poskytuje mi bezpečí toho, že jsou do něj vpuštěni jen lidé, kteří mě mají rádi? Byl by to pokus o přesah sebe sama, pokus o podělení se se světem o to, co je mi vlastní (ač si pořád říkám - to není dost, to není ono, nemá to hodnotu a není to umění. Ach jak ráda bych dělala umění!). Co když bych mohla sdílet to, co jsem, tak jak to je. Bez ohledu na to, jestli se mi to líbí a co si o tom myslím. Tahle možnost mě vzrušuje, nadchává, oslazuje celé moje bytí. Najednou to vypadá, že moje dny, právě ty obyčejné, můžou mít smysl. Píšu v kavárně, kde má vedle mě první rande na slepo pár, kterému je dobře přes šedesát. Moment, který stojí za to být všimnut, protože je pravdivý (ale které momenty nejsou?). Čas ubíhá a už teď vnímám, že stoprocentní upřímnost nelze získat. Už teď v hlavě cenzuruju myšlenky, u kterých mi přijde, že nestojí za to, nebo není dobré je rozvíjet. Ale i tak, mohlo by tohle být to ono? Mohlo by tohle být to moje o co se rozdělím se světem? Necenzurovaný veřejný deník. Vzniklý z potřeby vyjádřit to, co mám uvnitř a z doufání, že tím oslovím něco uvnitř jiných lidí. Cítím v sobě radost, usazení a plnost.
P.S. Jak stále dál poslouchám rozhovor těch dvou vedle sebe, už teď si myslím, že se dohromady nedaj:) ale ta naděje, akčnost a živost, které jsem si s nimi spojila, přišlo mi to poetické.
P.P.S. A vůbec, kdyby se moje psaní obecně, v průběhu tohohle psaní obyčejného, trochu vystříbřilo a vylepšilo, tak vlastně i to bych brala.
the world needs all of his flowers
every single one